Fiat mihi secundum verbum Tuum

O tom, co je vlastně v životě důležité

6. 7. 2017 17:53
Rubrika: Osobní | Štítky: život , láska , víra , naděje , sebepřijetí

Jistě jste si již dříve mnozí kladli tuto otázku. A pokud ne, tak k tomu v brzkém čase dorazíte. V průběhu dějin se vždy objevilo bezpočet osobností, které se rozhodly překročit svůj stín a něco zásadního udělat. Vzpomeňme si ať už na učence typu Sokrata, za naše křesťanská společenství apoštola Pavla z Tarsu, Janu z Arku, v politice třeba Karla IV., bl. Karla Habsburského-Lotringena či jiné, co věděli, že nelze jen nečinně přihlížet a čekat, jak se věc vyvine. Docela zásadní u každého z nich bylo umět si odpovědět na otázku "proč?", Proč tážete se? Ve výrazu proč se vždy v otázce ukrývá touha dojít věci či předmětu zkoumání na kloub. Nejen ji analyzovat, ale přímo i pochopit. Když nevím např proč musela proběhnout měnová reforma, pak nerozumím ani podstatě měnového systému a unikají mi důvody tohoto problému. Stejně tak, když se ve škole učíme, tak se také ptáme, proč máme výuku matemaatiky, proč je jedna a jedna dvě, a proč například máme za státní zřízení republiku a nikoli monarchii. Odpovědi jsou vdy uspokojivé či neuspokojivé, ale jsou to odpovědi a jako argument mají vžy svůj pevný základ.

Když se však tážeme výrazem "proč?" sami sebe, tak jsme často na vážkách a v úzkých. Říkáme si někdy proč děláme co děláme, proč jsme studenty v té a té škole, proč děláme životní rozhodnutí, kterého však zanedlouho litujeme, nebo proč každý den jíme mastný bůček a zapíjíme ho coca-colou i přesto, že víme, že nám může mastný bůček a coca-cola ve větším množství škodit? Problém je to dost zásadní a obvykle platí, když nemám ke svému jednání odpověď na toto své "proč?", což je otázka, kterou si málokdy položím, pak musím dříve nebo později být sám nespokojený se svým životem a sám si počase říkám, zda-li jsem značnou část života nepromarnil.
Ač jsou tedy u lidí mnohé věci nemožné, u Boha jsou jen možné (srov. Luk 18,27). Angličtina používá pro tuto situaci okouzlující výraz "impossible", tedy že je doslova něco v nemožnosti, dotyčný se sám ztrácí. Když se však takto ztrácí, pak si nemůže být ničím jist. Stává se relativistou v tom směru, že si říká, že nic mu nikdy nemůže pomoct a to ani rada od rodičů, od kněze, kamarádů, radostná zvěst od Pána Boha, ani dobrý příklad. Prostě je v tomto smyslu zcela ztracen. 

Cítil ses i ty někdy sám(sama) takto ztracen? Nemusíš se obávat, nejsi rozhodně sám. Též jsem to tak měl. Největší z těchto ztrát je vždy promarněný čas a ač jsem sám dle tebe možná hodně mladý, tak sám jsem už ztratil za sůvj dosavadní život mnoho. Jednou jsem ztratil iluze, pak lásku k milované osobě, vidinu dobrého zaměstnání, ztratil jsem snad i to poslední. Tyto ztráty mne však začaly postupně učit pokoře a tomu, že vlastně nic zde na světě není podstatné, nic není napořád. Život je možná až příliš krátký na to, abychom se kvůli tomu trápili, ale zase není úplně dlouhý na to, abychom svůj čas zbytečně ztráceli činnostmi, které nás akorát vyčerpávají nebo nám pak přinášejí zbytečně smutek nad zmar a nezdarem.

Pokud tedy teď sám/a víš, že máš za sebou takový mrtvý bod, zkus si napsat pár bodů, třeba:

  • Uvědomuji si každý den, když vstanu, kdo je ten, kdo může za můj život. Cítím jeho přítomnost obzvláště když vstávám a uvědomuji si, že jsem stále na světě? Dovedu mu být za to vděčný?
  • Miluji své rodiče? Modlíme se za ně? Projevuji jim svou lásku jako jejich milované dítě? Je pro mne více má vlastní rodina nebo mé požitky?
  • S kým trávím nejvíce svůj volný čas? Mám vůbec volný čas?
  • (s tím souvisí:) Umím vůbec odpočívat? Mám se sám/a zdravě rád/a
  • Umím trávit čas i jinde než u počítače, televize? Věnuji se nějakému sportu?
  • Dovedu se radovat z krásy přírody kolem sebe?
  • Chci zůstat celý život sám/a nebo se připravuji na život s někým druhým?
  • Pokud toho druhého mám - žijí jen pro něj (či naše děti)?
  • Doufám, že i přes nezdary, vyhoření, katastrofy může být i líp? Dovedu pokorně tyto prohry snášet?

Pokud sis těchto pár otázek teď položil/a, pak ti nejspíš přišlo na srdce, co jsem ti chtěl říci. 

 

Nevíš?

 

Odpověď je u apoštola Pavla v 13 kapitole listu Korinťanům v. 13 - a tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z této trojice je láska. Pokud je tedy něco nejdůležitějšího, pak je to skutečně ctnost lásky. Láska jako taková je milosrdná a tím pádem i spravedlivá, umí být i shovívavá, ale nikdy rozhodně není idolatrická či svéhlavá. 

Pokud je láska středobodem našeho života (tj. skutečně důležitá), pak víme jak se projevuje. Je to ať už v projevu našeho vztahu k Pánu Bohu, ten se projevuje vůči bližním a vztah k bližním se projevuje tím, jak se mi sami umíme mít rádi. Protože, jak mohu milovat bližního jako sám sebe (Mt 22,39), když nemám rád ani sebe. Jednou jsem se ptal jednoho známého, jak může dělat práci, co dělá, když je z ní sám každý den co den psychicky i fyzicky zničený, sám nedovede kvůli tomu dokonale odpočívat a ještě se mu k tomu přidávají postupně těžké zdravotní komplikace. Dotyčný mi odpověděl, že se prostě "zhuntuje" a doufá, že "konec přijde brzy". Dotyčnému chybělo v takovém případě dostatečná sebepoznání a zdravá sebeláska. Říká se, že sebepřijetí je prvním nutným krokem, startem, k nutné změně. Východiskem je  mé rozhodnutí, že přijímám sám sebe takového jaký jsem.

Výzva je tedy jasná - přijímejme každý sebe takové jací jsme. Když se ráno podívaš do zrdcadla, pak měj na mysli jednu věc: Jsem tedy za nějakým účelem. Ten, kdo dal příčinu tohoto důvodu je Bůh a ten mne miluje a já mu to  mnohdy nedostatečně odplácím, pokud vůbec. Zároveň se sám/a sebe zkus zeptat, zda přijímáš sebe takového (takovou) jaký/á jsi. Zda jsem přijal/a veškeré své vlohy, omezení, tělesnou váhu, nebezpečí, životní cestu, stáří, pohlaví, sexualitu, partnera či život bez něj (celibát) zcela a úplně. též se zeptej, zda je tvé proč pro tvou práci, koníčky, rodinu dostatečně silné, pokud ano, je vše v pořádku, pokud ne, je třeba zvážit, zda-li se někde nestala chyba. U práce je to jednoduché - buď změnit své pdomínky a pracovní či jiné návyky tam co jsi, nebo půjdeš o dům dál (vždyť dnes se dá živit čímkoliv, sám jsem toho příkladem). Horší je to u koníčku, pokud koníček napomáhá proaktivnímu odpočinku, pak proč ne, jen je nutné ho stanovit na vhodný čas rekreace a nedělat z něj modlu dne. U rodiny je to náročnější. Každý z nás má rodinu a to i ten, co si myslí, že jí nemá. Když se narodíme, tak jsme povinni se svěřovat do péče svých rodičů, jakmile dospěje a jsme sami, musíme si uvědomovat, že jsme členy daleko větší rodiny, kterou je církev. A když nejsme sami, pak zakládáme vlastní rodinu v uzším slova smyslu přes manželství, máme vlastní děti, které přijímáme jako Boží požehnání se vším, co k tomu patří bez výhrad. Když jsem však řeholníkem či žiji v celibátu, pak jsem zase členem jiné uzší rodiny, kterou je buď klášterní konvent, opatství, provincie, v případě zasvěceného života ve světě se pak jedná o rodinu, kterou je celá komunita těch, co se rozhodli zasvětit (zasvěcení mužové, zasvěcené panny). Z rodiny oproti předchozímu neexistuje únik, protože častokrát to znamená cestu do něčeho mnohdy horšího nebo to přináší šrámy, které si pak neseme i jako viditelné znamení před Pána Boha. 

Nezbývá pak než se zeptat, co s tím? Když zvažuji, do které z "rodin" zamířím, pak je nutné se skutečně zamyslet a zjistit, co je v životě důležité. Pokud jsi v tuto chvíli svobodný/svobodná a ještě nemáš rozhodnuto, co bude, protože ještě jsi o tom úplně nepřemýšlel/a, pak je nejvhodnější si položit svou otázku PROČ? právě teď. Zkus to, bude to jistě ze začátku velmi zábavné. Nemůžeš však čekat, že odpověď se ti vyřídí hned jako přáníčko z kola štěstí na pouti. Dávej si to proč pořád a hledej v sobě odpověď. A když ji najdeš, neváhej jít hlouběji. Pokud se bojíš, že hloub to již nejde, neboj se jít dál. Pros i Pána v modlitbě o pomoc, protože častokrát je to strach, který ti nedovoluje ve svém duchovním životě jít do hloubky. Při této cestě se mnohdy zarazíš, protože často zjistíš, jak moc jsi ještě na začátku. Neboj se však a vytrvej, protože mnohdy jsou to jen porodní bolestí. Když si totiž pokaždé kladeš tuto otázku (tedy proč?) tak se jen utvrzuješ ve svém přesvědčení. A to paradoxně i v období po rozhodnutí. Rozhodnutí často bývá totiž počátkem na dlouhé cestě. Je třeba vědět, že cesta každý den přinese něco nového a nikdy nevíš, jestli to bude zrovna posvícení nebo půst o chlebu a o vodě. Mnohdy stačí jen myšlenka, vzpomínka na tu chvíli, kdy ses tak rozhodl/a a hned víš, proč jít přesto všechno dál, proč mít tu víru, naději i lásku. 

Čím víc si to pak uvědomuješ, tím víc snášíš svou práci, materiální situaci, nemoci, postavení i vzhled. 

Tím krásnější pak pro tebe bude nejen život, ale i celý Boží svět.

Přeji ti krásný den!

Zobrazeno 1265×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková