II. O svatém blití

Mezi mnoha katolíky se prosléchá mnoho legend a polopravd o praktikování víry, posvěcování času a správné katolické mluvě. Mnozí se však podle nich řídí a tím dělají ostudu lidem, farnostem, ale i celé církvi.

---

Dnes bych rád na pár řádcích zmínil takovou praktickou skutečnost, kterou jeden můj známý - kněz (jmenovat nebudu, k jeho představení dojde později) nazývá výstižně - svaté blití. Jde o způsob nevyhovující komunikace křesťana, zvláště katolíka, který si neuvědomuje jednu základní věc ... Touto věci je, že nelze mazat stále med kolem úst a někdy se musí jít v každé komunikaci do extrému a neříkat na vše jen okřídlené fráze. Zkrátka přetvářka je "sviňská věc" (rozumější výraz mne nenapadl, takže RT nechť promine) a může být jednak proviněním, ale v závislosti na situaci se může stát hříchem a to nejen lehkým.

Jak vlastně takové svaté blití vypadá? Jistě vás překvapím, ale neznamená to, že někdo vypíše třicet řádků do komentáře pod článkem nějakého blogu, kde uveřejní několik citátů z Bible, dokumenzů církve a magisteria. To je v zásadě korektní postup, protože dotyčný píše pravdu a jen ji potvrzuje, což je přinejmenším chvályhodné, pokud se nebavíme v rovině pravdy nauky a praxe, zda-li je argumentace píšícího pravdivá nebo nikoliv. Svaté blití se projevuje spíše přinejmenším v běžném styku katolických křesťanů a je to poředevším mluva prostých lidí bez nějakého vyššího kvalitního vzdělání (ale ani absolventi vysokých škol nemusí být imunní). Může se tedy projevovat v každém farním společenství nebo obci.

Vysvětlovat příklady svatého blití je velice těžké, protože to se musí zažít. Může dojít jak ke srážce generací mladších farníků se staršími, kteří to sice myslí dobře, ale nechtějí si od těch mladých, kteří třeba studovali kurz animátorů, teologů nebo akolytů, nechtějí nechat poradit, protože jejich zkušenosti jsou takové a makové a už kvůli tomu, že doposud to fungovalo jako "na drátkách" si poradit zkrátka nenechají. Obhajují to pak buď slovy "Ježíškovi se to přeci i takhle líbí" nebo "k pietě se podle papeže kytice nehodí" apod. dochází zde nepřímo už k prvnímu blití, protože dotyční ani za mák nevědí, jak se věci skutečně mají a pravda je třeba úplně jiná.

Horší případ svatého blití zažil jeden známý. Šlo o to, že jsem zažil konflikt "žen," které dělali výzdobu oltáře v jednom kostele, poškodili přitom svícen na svatostánku a urvaly (neví se doposud jestli vědomně či nevědomně) tři pečetě z knihy života na sošce Beránka, který na této knize se nacházel jako její strážce. Jeden ministrant -akolyta jim taktně dal najevo a zároveň se ptal, co se stalo, že ten svícen je tak závažně poškozen (samotný svatostánek byl necelý rok po opravě a novém vyzlacení, takže si toho všiml velice rychle) a ony před ním plakaly (resp. dělali, že plakají) a říkaly, že svícen jim "nějak zázračně spadnul" a tak ho zpět přilepili vteřinovým lepidlem. Tuto skutečnost však nezvládnul (politickou češtinou můžeme říci také "nepobral") druhý ministrant, který byl účasten tohoto rozhovoru, neboť zrovna uklízel po mši sv., odnesl věci a fláknul v sakristii tak mocně do stolu, že  to bylo slyšet na celý kostel. "Žen" se to dotklo a odešli. Brzy tito dva ministranti museli stanout před farářem, který velice rozhorlen jim přikázal, že se musí ženám omluvit. Ti dva tak učinili a při nejbližším setkání se omlouvají. Jenže tyto ženy, přetvařujíc se jim odpověděli, že "však je to naše křesťanská povinnost si jako bližní odpouštět. Ježíšek i Panna Maria by přece nebyly rádi, kdyby mezi námi bylo sporu, že?" Tito dva ministranti doposud cítí vůči těmto "ženám" zášť.

Tedy svaté blití je společenský jev, který se vyskytuje někde v malé, jinde ve velké míře. Musíme si dávat pozor, abychom se k tomuto blití neponížili i my, proto se modleme, přemáhejme v sobě ďábla a hloupého dělníka, který do své mašiny jen bezmyšlenkovitě pere jednu ránu za druhou namísto toho, aby ji otevřel a utáhnul v ní závit, a snažme se mluvit vždy tak,  jak se přesněji říká, od srdce, nezředěně a pravdivě, i když se to třeba naši bližním nelíbí  i sprostě (však i apoštol Pavel nebyl slovníku dvakrát slušného). Přejdeme tím vlastní karikaturizaci a případnému provinění vůči bližním i sebe.