Když tako vycházejícím slunce "nabytý" jsem byl kdysi zrozen v matčině luně. Jsem nevěděl sám co je přede mnou. Byl jsem pouze shluk buněk, ze kterých se za pár měsíců měl vyvinout plod. Tato nejkrasnější věc potkala mou matku a otce. Nevím, jak to tenkrát mohli vníma, ale byli jistě nesmírně rádi, že za krátkou obu přivítají nového člena rodiny.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být zrozen do této rodiny. Prožil jsem sice obyčejné dětství, kdy jsem poznával svět. Zamilovával si krásu přírody, zvířectva, dějin, lidí a celého světa a kdy jsem si postupně uvědomoval, že svět nekončí za tou poslední chaloupkou v naší obci, ale, že pokračuje a že čeká jen n mě až vyjdu jako pohádkov Honza s buchtami v šátku do té neuvěřitelné krajiny a naberu tam tolik zkušeností, abych se domů vrátil jako dospělý muž.

Ta chvíle nastal, ale přišla nečekaně brzy a to ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal a já se vrátil nezkušený a se slzmi v očích. Bylo mi tehdy dvnáct let a poprvé jsem chodil do městské školy. Podruhé jsem se do světa vydal již jako pubertální adolescent v době, kdy se do něj vydává i  ostatní mládež, v patnácti letech.

Tentokrát jsem tento svět začal poznávat z církevní školy v malém městečku, které mě imponovalo svou jednoduchostí a malostí a kde jsem potkal učitele, spolužáky a ostatní vzdělané lidi, kteří už toho v životě zažili hodně a jako duchovně zrali se rozhodli pěstovat to lidství i v nás. Tuto správnou cestu k lidství naláezám ještě dnes a myslím, že ji nanaleznu nikdy, neboť ještě o světě nevím víc, než to co se píše v časopisech, novinách a na největších světových internetových portálech.

Má cesta stále trvá, ale bude existovat. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Život jsem dostal od pána a nikdo my jej nevzal a nezničil jej. Neskončil tvrdým způsobem v matčině luně, neskonil pod tíhou bezcitných ran otce či jiného zlého člověka, neskončil ani díky mému vlastnímu přičinění. Kdybych nepochopil smysl života. Už bych tu dnes nebyl. Vždyť každý z ná je jedinečný a nenahraditelný. Tak proč se zabyjíme a zyečně mrháme naším časem, který je ješt tak krátký?